PŘÍPRAVA NA CESTU

"Proč právě do Bretaně?" ptá se růžolící chlapík v gumácích a pleteném svetru. Manžel pohotově odpovídá dobrou angličtinou: "Moje paní viděla obrázek." Za Francouze mluví gesta. Koutky úst se mu prohnou směrem dolů a drobné šibalské očka se vysunou výš: "Obrázek čeho?"

Cesta začíná mnohem dříve než padne Den D.

Rozkládám velkou mapu a volám na děti: " Tady je Praha, koukejte." Prstem pomalu dělám velkou čáru, kterou oba sledují upjatými pohledy: " A tady je náš cíl." No, nevypadají zrovna nadšeně.

Tři týdny před odjezdem se mi cíl rapidně vzdaluje. Manžel mi oznamuje, že sehnal auto s automatickou převodovkou. Asi bych měla mít radost, ale jet 1600 km se zlomenou levou nohou do mého vybájeného ráje se mi zrovna nezamlouvá, i když ta noha není moje.     

1. DEN

Přejeme si šťastnou cestu. Všichni se na sebe culíme a již po 20 km od domova vyndáváme řízky s chlebem. " Pražáci jedou na chalupy," mudrlantsky prohlásí náš Tomáš, když se skoro hodinu ploužíme jižní spojkou, abychom s radostí opustili naše hlavní město.

" Snad na nás nikdo nezavolá policii," šeptám Tomovi na odpočívadle, zatímco se manžel vehementně souká z auta s nohou v ortéze. Nepůsobí to zrovna prakticky.

Kafe, bagety, žvýkačky a zase kafe. Točící se tachometr, tři proudy, šílení motorkáři, míhající se značky, mouchy na skle, občas uzavírky, obava, že se do zúženého silničního pruhu najednou s kamionem fakt nevejdeme a po 730 km mýtné brány.

V 16.30 hod nás navigace dovede před otevřenou bránu hotelu Formule 1 v Remeši. Venku je asi 40°C a za vstupní prosklenou verandou hotelu možná až 100° C. Hlavní dveře jsou ovšem zamčené. Cítím potíže. " Chce to nějaký číselný kód," čtu pod elektronickým terminálem a je mi ještě více teplo. To je špatný. S obavou mačkáme tlačítko s nápisem recepce. " Bonjour silvuple?" ozývá se mužský hlas. Hurá, jsme zachráněni.

Do příchodu recepčního zbývá třicet minut. Čas utíká pomalu. O slovo se hlásí hlad a žízeň. A tak s " radostí " přehazuji zavazadla, abych uspokojila naše ratolesti. Manžel stojí opřený o auto. Kluci se šermují s berlemi. No prostě idylka.

Krátce před 17 hodinou přijíždí recepční. Je útlejší postavy, mluví dobře anglicky a okamžitě nás zahltí všemi potřebnými informacemi. Vyzbrojení mapou, průvodcem a dobrým pocitem se rychle přesouváme do pokojů, které jsou zařízené trochu sparťansky. Dvě postele, židle, za paravanem malé umývadlo. WC a koupelna jsou na chodbě. Máme dva pokoje naproti sobě. Mezi otevřenými kufry dojídáme zbytek svačiny a vyrážíme do ulic.

Remeš (Reims)

leží cca 150 km od Paříže v regionu Champagne-Ardenne. Proslavilo se zejména výrobou šampaňského, textilu a výstroje pro kosmické lety. S příchodem Julia Caesara se stalo hlavním městem belgické provincie. V roce 496 se zde nechal pokřtít franský král Chlodovik a tím započala éra Remeše jako korunovačního města. Kromě jiných zde byl v roce 1429 korunován král Karel VII., kterého jsme přivedla Johanka z Arcu. Tradici přerušil až Napoleon I., který se nechal korunovat v Paříží.

"Jsem voják, dítě revoluce, vyšlý z lůna lidu. Nestrpím, aby mě někdo urážel, jako nějakého krále." Napoleon Bonaparte

Vcelku pečlivě prohlížíme katedrálu Notre Dame. Vstup je zdarma. Vlevo od vchodu nám do očí udřou stánky s prodejci růženců, svatých obrázků, sošek Panny Marie. Kdo ví, co by na to Ježíšek řekl.

"Mami, koukej, já létám," křičí na mně Lukášek. Zaostřím zrak a vidím jak běhá s roztaženýma rukama po zídce před sochou Jany z Arcu, která stojí vlevo před katedrálou na Place du Paris. Potlačuji pocit, že se mu něco stane a vyrážím do obchůdků se suvenýry. Katedrála, Napoleon a Jana z Arcu se na mně smějí z náprstků, hrnků, talířků, klíčenek a dokonce i ze zasněžených vánočních koulí. Odolám.

Jana z Arcu - Johanka z Arcu - Panna Orleánská. Narodila se v roce 1412 v zámožné selské rodině. Za stoleté války proti Angličanům stála v čele francouzských vojsk. Bojovala za dědické nároky dauphina Karla proti anglickému rodu Lancasterů. Věřila, že je Bohem vyvolena osvobodit Francii. Posléze byla za kacířství upálená. V roce 1920 prohlášená za svatou. S českou zemí ji pojí dopis, který údajně sepsala a adresovala českým husitům. V něm kritizovala husitské spanilé jízdy, které podlehly bezbožným a nedovoleným pověrám, ničí a zabíjejí. Jelikož Jana ale neuměla psát, existují pochybnosti o jeho pravosti.

Před procházkou k Vítěznému oblouku (tzv. Martova brána) se potužíme jiným suvenýrem a to pravým šampaňským. Dá se koupit všude a rozlévají ho v restauracích i po jednom decilitru. Je fakt, že dělá divy. Směji se a směji.

"Mami, mami zase to chce kód," křičí Lukáš od dveří našeho pokoje a netrpělivě přešlapuje z nohy na nohu. Ještě že máme Tomáše. Pamatuje si obě dlouhé číselné řady, bez kterých bychom se dovnitř opravdu nedostali. Tím pádem získává na důležitosti a je fakt, že v noci při návštěvě WC, využívám tenisku jako dveřní zarážku. 

2. DEN

Snídáme mezi prvními. Bagety, croissanty, máslo, džem, nutellu. K pití docela dobrý džus, mléko, čaj a kafe. Poslední pohled do oken hotelu Formule 1 a ještě jeden kód na automatickou bránu parkoviště a pak už jenom zmenšující se silueta města, vytrácející se lány vinné révy a další pevný bod PARIS. "Eiffelovka napravo, mrakodrapy," děti otáčí hlavami ze strany na stranu. Projet Paříží ale nejde tak snadno. Chytáme začátek prodlouženého víkendu a tak na cestě nejsme sami. Celá Paříž je na cestě. Napředujeme krok za krokem. Doufáme, před každým totálně ucpaným výjezdem, že je to ten poslední a pak doufáme, že ten další je ten poslední a takto doufáme zhruba dvě a půl hodiny. Kromě toho doufáme, že nesrazíme žádného motorkáře, kteří šíleně, těsně u zrcátek, předjíždějí dlouhé kolony aut. V tunelech je skoro není vidět. Kluci jsou zticha jako myšky a já raději taky.

Bretaň - Bretagne - Breizh

má tvar zvířecí tlamy, která je tvořena vyvřelým granitem. Zde, v kolébce nejstarších sopek naší země, to pořád vře jako v kotli. Moře, příboj, vlny s bílými chocholy dávají za pravdu prastarému názvu Bretaně - Armoricum - "kraj u moře". Obvod pobřeží je zhruba 600 km, ale tím jak se vlní, klikatí, zařezává, se jeho délka zdvojnásobí. Ve vnitrozemí, jemuž se bretoňsky řekne Argoad, se skrývá jeskyně krále Artuše. Ale pokud ji nenajdete, určitě narazíte na dlouhé pásy polí, hluboké lesy, osamělé statky s nabídkou domácích produktů přímo před domem, starou kapličku u mohutného dobu, či ostnatou kručinku plazící se vám pod nohama.

Bretaň nás vítá dvojjazyčnými značkami, upravenými zahrádkami, žulovými domky s komíny na obou koncích šikmé střechy a zvoničkou uprostřed návsi. Truhlíky jsou plněné vrchovatě a hortenzie kvetou i tam, kde by je člověk nečekal. 

S určitou obavou, potažmo jako vždycky na našich cestách, vjíždíme do cílové vesnice Pors Guyon. V žaludku mně trochu mrazí, co pak to bude asi za domek."Mami, už ho vidím," volá Lukášek a ukazuje prstem na dům na kopci. 

Projíždíme bránou, nebo spíše otvorem pro bránu, ta tam jednoduše chybí. Rozhlížíme se kolem a nikdo nikde. "Ááá, pééés," ječí kluci a v momentě jsou zpátky v autě. Ježíš Maria, říkám si. Snad tady ten pes nebude pořád. Brána totiž předse není. "Kluci, vždyť se nebudete bát tak malého psa," slyším se, jak je sladce přemlouvám. "Máme jít klidně dovnitř, dům je otevřený." Informace od paní majitelky po telefonu jsou jasné a pro nás až neuvěřitelné. Dům je otevřený.Zůstáváme venku, jelikož Tomáš a Lukáš jsou pořád v autě. Nahlížejí přes okénka, jestli tam stále je ta šelma. Je. Běhá kolem a čeká na ně. Do dvaceti minut přijíždí modrý vůz značky Peugeote. Z auta vyskakuje sympatická, blonďatá paní neurčitého věku. Má rozevláté vlasy, původně zastřižené do zvonečku a učitelské brýle. V ruce drží anglicko-francouzský slovník. Pes někam mizí a děti vystupují z auta. Následuje tradiční seznámení, které prorůstá ve vřelou debatu, do které se po chvílí zapojuje i její manžel, který přišel bočními schody přes terasu v doprovodu již nám známého psa.Kupodivu nezačneme prohlídkou domu, který jsme si pronajali. Majitelé nás vedou kousek opodál do rozestavěného baráčku, který chtějí časem také pronajímat. Tam bude krb, tady velký obývák a když vylezeme po provizorních schodech, dovíme se kde bude ložnice a jaký bude výhled. Zhruba až po hodině vcházíme do našeho bretoňského domova. S radostí začneme vybalovat a vařit svoje první kafe. Kluci si obsazují rozkládací lehátka na terase a já krájím koláč, který nám upekli na přivítanou. Jableční cidr necháváme na večer.

"Mami, kde je moře?" ptá se Lukáš s údivem při pohledu na prázdné písčité dno s černými chaluhami namísto sytě modrého oceánu. Jdeme na pláž prozkoumat to blíž. Přelezeme přes obrovské balvany za štěkotu psa zpoza plůtku a všude pod nohama máme mušle všech velikostí a barev."Jsou živí, či mrtví?"Tisíce malinkatých krabů nepůsobí zrovna živě. Asi měli smůlu. Převracíme kameny a snažíme si najít "večeři". Vyčetla jsem to v průvodcích o Bretani. Stačí lopatka a kbelík a úspěch je nasnadě. No, nevím jestli to bylo chybějící lopatkou. Neodcházíme ale s prázdnou. Kapsy máme narvané k prasknutí. Mušle. Lukášek je hrozně potřebuje. Večer patří dělbě pokojů a jablečnému cidru. Tma ne a ne přijít. Ještě ve 23:00 hod si užíváme pohledu skrz francouzské okno na "vracející" se moře. 

3. DEN

Vstávám brzy. Děti ještě spí. Běžím dolu po schodech, podívat se, jestli máme vodu v oceánu. Máme. Je vrchol přílivu, a tak se barevné bárky spokojeně pohupují ve vesnickém přístavu na olověném moři. Rackové se s pokřikem vydávají na dnešní lup, který se mísí se vzdálenou ozvěnou lodě směřující na ostrov Ile de Bréhat. Slunce zbarvuje písek do barev žlutého jantaru, až se mi nechce věřit, že jsme v Bretani. V kraji posmutnělém, jímavém, v kraji dešťů a vlhka.Dnes tedy ne. 

Manžel také ustrnul nade vší tou nádherou, popadá fotoaparát a pro čerstvé bagety to bere oklikou podél moře.  

Dnešní plán je jasný. Ostrov Ile de Bréhat.

Ile de Bréhat je souostroví tvořeno dvěma hlavními ostrovy, které byly spojeny v 18.století mostem Pont-ar-Prat od architekta Vaubana. Kolem dokola je pak rozeseta další devadesátka různých ostrůvku, útesů a skalisek v barvách růžové žuly, která vytváří pitoreskní atmosféru. Romantická zákoutí opravdu nemusíte hledat lupou. Všechny průvodci Vás zaručeně zavedou na nejvyšší bod ostrova s kaplí St. Michel. Věřím, že citlivé duše zde načerpají energii na celý další rok. A komu by to ještě nestačilo, může si sáhnout na přílivový mlýn Birlot z roku 1633. Pokud vás dostihne únava, jediný dopravní prostředek, který můžete využít, je turistický vláček tažený traktorem. Automobily bychom tu hledali marně. 

Na ostrov se svezeme lodí společností - Les Vedettes de Bréhat, která vyplouvá z Pointe de l´Arcouest. Cesta trvá asi deset minut. Stojíme na přídi lodi a vítr s námi pěkně cloumá. Na "Josefínu" v provedení Leonarda DiCapria bohužel není ta správná chvíle. Za ten výhled to ale rozhodně stojí. Míjíme starou zrezavělou loď převrácenou na bok, prolezlou mořskou havětí a dneska sloužící jenom malým capartům chytajícím ryby. Zdravíme se s rybářem, který pluje kolem nás na rybářské plachetnici s krvavě červenou plachtou. Je to starší muž, urostlé postavy. Kdoví. Možná jeho praděd oblékal kazajku z modré vlny a nosil čepici z voskovaného plátna, byl prostě námořník, který lovil tresky u Islandu. Nebo byl korzár a zmocňoval se anglických lodí. Kdoví.

Narodil jsem se uprostřed moře, tři míle od břehu, tam dole mám bílý domek, kručinka roste u dveří, hlodáš pokrývá okolí, narodil jsem se uprostřed moře v kraji nazvaném Armor. Můj otec byl jako jeho předkové námořník. Žil neznám a beze slávy. Jean-Pierre Calloc´h

"Jé, pojedeme traktorem." Nedočkaví turisté se přesouvají z lodě na tento zvláštní dopravní prostředek, který funguje jako výletní vláček. My volíme jistotu a jdeme po svých. Kluci drží směr "dopředu". Přece jenom nechceme vybočovat úplně z řady. Dychtivě, jako praví výletnici, pořizujeme jedno foto za druhým. Není nám zatěžko naklonit se přes cizí zídky, nebo si kleknout do prachu písečné cesty, strčit hlavu skrz červenou branku. No, jenom pokud nemají psa. To neriskuji. Prostě co by člověk nedal za to, aby viděl tu nekončící paletu možných i nemožných odrůd muškátů šplhajících až k pootevřením modrým okenicím. Velkokvěté červené ibišky, které olizují staré kamenné zdivo a snaží se proniknout do jeho spárů. Být chvíli součástí cizího příběhu. Nakouknout dovnitř.

Malinko bloudíme stezkami, kterým chybí naše turistické značení. Nebloudíme sami. Nejméně čtyři krát se potkáváme s početnou francouzskou rodinkou, obtěžkanou chladícími taškami, kufry na kolečkách, mrzutými dětmi, které vzdorují a odmítají jít "dopředu"."Nebolí tě noha?", ptám se manžela a jsem ráda, že volí odpočinek u hromady skal s výhledem na vodní mlýn. Já a Tomáš jdeme dál. Je nám svěřen nedotknutelný fotoaparát. Pro nejlepší záběry šplháme ke kapli sv. Michela - Chapelle Saint Michel. 

Sillon de Talbert je brázda tvořená pískem, štěrkem a oblázky, navršených na hromadu vlivem eroze. Odhaduje se, že objem této šňůry v moři o šířce 100 metrů, výšce 10 - 14 metrů a délce 3 km, je až 1,23 milionů metrů kubických. Na ploše 18 ha se rozkládá přírodní rezervace, mají zde stanoviště migrující ptáci a roste tu mořská kapusta.

Navigace nezklame: "Za deset minut jste v cílí." Na tu ženskou se prostě dá spolehnout. Parkujeme na malém parkovišti naproti restauraci. Nabídka jídel na černé tabuli nám právě mizí před očima. Kdo by taky vyrážel na cca šesti kilometrovou procházku pozdě večer. My ovšem spoléháme na to, že tady je večer opravdu dlouhý. Co nám ale udeří do očí, jsou varovné cedule s upozorněním na včasný návrat před přílivem. Hladina moře zalije kamenný násyp, až mu zůstane trčet pouze "čepička"."Zujte si boty," rozdávám pokyny, protože písek, který tvoří násyp je krásně teplý. No po chvilce opět boty nandáváme. Písek mizí a objevují se oblázky. Je to oblázkový ráj. Malé, velké, střední, modré, růžové, navršené do desítek metrů. Chůze jde po nich ztěžka. Manžel a Lukášek se vrací. Já a Tom to dotáhneme až do rezervace s mořskou kapustou. Konec ale nedobyjeme. 

"Ochutnej to," manžel mi podává jakési podivné zelené tyčinky. Já si nejdříve sedám. Slabě mi brní chodidla a podešve kecek jsou napůl. "Vem to čert, byla to nádhera," špitám si sama pro sebe. "Jsou to nějaké řasy, že prý to míchají do salátu," manžel pokračuje ve svém vyprávění, jehož pointa je překvapivá. Zatímco my jsme s Tomem zdolávali "osmý div světa", s manželem se dal do řeči nějaký Francouz. A povídal. A povídal. A ne jenom o řasách, jak jsou příjemně slané, na co všechno se dají použít, ale také, kde žije a kolik už měl žen. Milé až surreální.  

4. DEN

"Moře dneska není vůbec vidět, asi jsme vážně v Bretani, " konstatuji po ránu při pohledu z okna do husté mlhy. Nožem by ji šlo krájet. Co nožem, motorovou pilou. Beru na sebe vestu a jdu to omrknout ven. Vlhký, studený vzduch mě dočista probere. Usilovně napínám zrak, abych zachytila nejbližší viditelné body. Co naplat. Prosvítá pouze bordové zábradlí na terase a pod ním hromada Lukášových mušlí, ze kterých vylézají drobní živočichové. Nabrali správný směr. Sice pomalu, ale jistě směřují "dopředu" - k moři. Slyším jejich pohyb, slyším tichý zvuk dopadajících kapek rosy ze zavřeného slunečníku, slyším tajemný hlas Bretaně, hlas jitrný a cítím ... ryby.

Kraj vlhký, jímavý jako tvář v slzách. Francois Copéé

Vzhledem k dnešnímu počasí - mlha - míříme do dětského zábavního parku Le Village Gaulois v Pleumeur-Bodou. Celou cestu je "kupodivu"...mlha. 

Galskou vesnici nacházíme docela snadno. Stojí vedle muzea telekomunikací, kterého obří kupole je nepřehlédnutelná. 

Děti se rázem vžívají do role Asterixe a Obelixe. My máme zatím čas zhodnotit park. Asi má nejlepší časy už za sebou. Sem tam chybí nátěr, občas něco nefunguje. Nepřekonatelnou vychytávkou je ovšem katapult s pytly naloženými pískem. Nemůžu děti odtud odtrhnout. Uspěji až s nabídkou jídla. Opět zkoušíme crépes a přidáme i galettes. To jsou palačinky na slano. Není to vůbec špatné. Dáváme repete. Zatímco manžel čeká na objednávku, já s určitou dávkou nejistoty pozoruji lidi, kteří se začínají shlukovat před našim stolem. Přemýšlím, co to asi znamená. Malý Francouz převlečený za Gala sice tady pobíhá a něco povídá, ale kdopak by mu rozuměl. Lehce mě ale znepokojuje kbelík, který nám pověsil nad hlavami, zhruba ve výšce pěti metrů. Visí na vrcholu prazvláštní dřevěné konstrukce. Francouz vytahuje z konstrukce lano, z každé strany jedno. Pak odchází a po chvilce se vrací s vedrem naplněným vodou. Nenápadně ale rychle se přesouváme o dva stoly dále. Děláme dobře. Francouz přelije vodu z kbelíku do vedra, který si lanem přitáhl dolů. Opatrně ho pak plný vysune nahoru. Dvě družstva dobrovolníků proti sobě přetahují lanem. Kdo má větší sílu a zatáhne více, vylévá naplněný kbelík na poražené. Akce končí politím desítek lidí a k újmě přijdou i některé stoly v restauraci včetně toho našeho.  

Po vyzkoušení všech atrakcí pokračujeme směrem na Tréguier.

Město vděčí za svůj vznik svatému Tugdualovi, který žil v 6. století. Jedné noci měl vidění anděla, který ho poslal na cestu do Bretaně. Na své pouti hlásal evangelium, uzdravoval nemocné a založil klášter v Tréguier. Dnes je město proslaveno především kostelem, ve kterém jsou uloženy relikvie svatého Yvese, patrona soudců, farářů, chudých a sirotků. V Praze se můžeme potkat se světcem na Karlově mostě. Jeho podobu vysochal Matyáš Bernard Braun.

Kluci cestou usínají. Manžel se tak obětuje a zůstává s nimi v autě na parkovišti. I když nevím, jestli to pro něj zas byla až taková oběť. Já popadám foťák a jdu směrem ke katedrále svatého Tugduala s hrobem svatého Yvese. Doběhnu s jazykem na vestě a snažím se nepokazit záběr a vecpat celou katedrálu do objektivu. Nedaří se. Klekám si, posouvám se dál a dál, až jsem úplně nalepená na výkladní skříni obchůdku se starožitnostmi. Krásné věci ve výloze. "Soustřeď se na katedrálu, na katedrálu," slyším svůj vnitřní hlas. Před vchodem do kostela mě zaskočí cedule s francouzským textem. Jediné čemu rozumím je jedno Euro. Pokladnu ani žádnou kasičku nenacházím. Trochu rozpačitě procházím interiérem. Společnost mi dělá hrstka turistů. V každém z nich vidím paní pokladní. Nepříjemné. Moje obavy rozptýlí až hrob svatého Yvese. Jeho lebka. Hora děkovných darů za šťastnou plavbu, šťastný návrat, za uzdravení.  

Mise splněna. Dokonce i vím, kudy nazpět na parkoviště. V autě už je čilý ruch. Všichni tři mastí hry na mobilech. Při zpáteční cestě zastavujeme na skok pro čerstvé zásoby v Lezardrieux. 

Malebná vesnička s rybářským přístavem a s jediným silničním mostem přes řeku Trieux. Od jeho výstavby v roce 1840 je Lezardrieux strategickým dopravním bodem. 

V prodejně na náměstí dokupujeme máslo se solí, bagety, sušenou šunku, sýr značky Petit Breton a jablečný cidr. Lahodnou tekutinu, které chuť ještě více vynikne při pohledu na proměny moře. 

5. DEN

Dnes je trh v Paimpol. "Kde zaparkujeme?" ve vzduchu visí nevyřknuta otázka, která se vkrádá do mozku při bloudění ulicemi přecpaného města. Pocit naděje nám dodává pohled na louku za železničním nádražím. Ano, poslední volní místo. Zastavíme těsně vedle dodávky bílé barvy. Myslím, že bílá. Je totiž tak polepená samolepkami, že tu barvu skoro není ani vidět. Z dodávky vyskakuje mladík s dredy. Podle vzhledu oblečení tipuji, že už nežije s maminkou v jedné domácnosti. Rozvázané tkaničky od bot se mu loudají ze strany na stranu jako uši baseta. Chudinky malé. Je na nich vidět, že už zažily všechny druhy počasí, a kdoví co ještě. Za ním vyhupsne pes malé rasy podobného ražení. Klučina se rozhodnými kroky ubírá "dopředu" a pes drobnými krůčky cupitá za ním. "Co myslíš, jde na trh?" riskujeme a jdeme za ním. Za velkou křižovatkou už vidíme značku pěší zóny. Mladík s dredy mizí v davu. Po pár vteřinách nás masa lidí zcela spolkne.  

Trh má svou logiku. Je rozdělený do třech skupin. První skupinu tvoří oděvy, obuv, galanterie. Druhá skupina představuje jídlo. "Mami, podívej!" Lukášek vykulenýma očima ukazuje na obří humří klepeta cukající se ve svém provázkovém zajetí. Čerstvé sardinky, chobotnice, platýsy, mušle, ústřice, vedle paštik se švestkami, artyčoky, uzená šunka, sýr. To je teda pastva pro oči a horor pro chuťové pohárky. Nejmenší z nás si z toho drží nos. Třetí skupina zahrnuje stánky s výtvarnými potřebami. Štětce sobolí, vepřové, barvy akrylové, olejové. A obrazy. Když si do sytosti naplníme všechny smysly, narazíme na pouliční hudební skupinu. Parta kluků ve stylu Edith Piaf neuvěřitelné dotváří nostalgickou atmosféru tohoto města. Jejich melodie jsou opravdu podmanivé. Hmkáme si s nimi až do bodu, kdy začnou vybírat do klobouku. Nenápadně mizíme. Nemám u sebe ani euro. Manžel s Tomem se zapomněl v obchodě s noži švýcarské výroby, tak musíme s Lukášem prchnout. Zastavujeme u bankomatu. Před námi vybírá peníze slečna s dredy. Opět má neidentifikovatelný oděv a psa. O pár metrů dál potkáváme mladíka s dredy i slečnu s dredy, jak jdou spolu za ruce a za nimi ťapají jejich psy. 

Je čas na oběd. Nic jsme neponechali náhodě a restauraci jsme si našli dopředu po internetu. Usedáme v malé předzahrádce se čtyřmi stoly. Usměvavý číšník přináší jídelníček. Znatelně, přesto mile znervózní, když mu dojde, že nemluvíme francouzsky. Rukama i nohama dotáhneme objednávku pití do konce. Kluci se chechtají. Slovo brčko nám dalo opravdu zabrat. "Bon your," teď koukáme zase my. Stojí před námi kuchař v bílé kuchařské čepici. Už mu chybí jenom řád zlaté vařečky. "Where are you from?" ptá se se silným francouzským přízvukem. Oba najednou odpovíme: "The Czech Republic." Tváří se překvapeně. Že by první Češi v jeho restauraci? Nebo, kde to Česko sakra je? Po úvodním představení nám začne detailně popisovat hlavní jídla na jídelním lístku. Asi nás správně nezařadil. Tvářím se, že mu rozumím, abych se odvděčila za jeho snahu. Dopředu mám ale jasno. Dám si to, co přeložím do češtiny. Chybička se vloudila. Jako první chod k nám číšník nese tácek se čtyřmi štamprlaty nažloutlé hmoty se zeleným lístečkem uprostřed. "To máme jíst?" ptají se kluci podezřívavě. To bych také ráda věděla. Podivná chuť nám to dovolí popapat maximálně do půlky. Kolemjdoucí číšník narychle posbírá štamprlata a odnese. Dodnes nevíme, jestli to bylo k jídlu. Podobně to dopadlo i s hlavním chodem. Překvapení šéfkuchaře za 50€ se stalo pro manžela opravdovým kulinářským zážitkem. Rovněž netuší, co to vlastně slupnul. 

Klapka poprvé. Dům mezi skalami. Ale co pak se nestalo. Mlha. Místo balvanů růžové barvy, která přechází přes červenou, okrovou až do fialové, vidíme natož sem tam flíček. Šedý. Rozpaky střídá nadšení z odhalení. Odhalení pravé tváře Bretaně. Tak toto je ona. Smutná, tajemná, schovaná pod šerosvitem bájných legend. Země svých otců, hrdá, nikým nepoddajná. Kde hluk vln a větru je asi věčný... Dům mezi skalami nepokoříme. Ale my se vrátíme. 

Nemám už tak dobré uši, jak mívali naši dědové, neslyším už zpívat víly a čert k nám taky nechodí o půlnoci zahrát si karty. Starý venkovan z Locronanu

Popojedeme nepatrně dále. A ejhle. Sluníčko jako na Mallorce. Měníme plány a ženeme se podívat na maják Phare de Ploumanach.

Že by Atlas upustil nebeskou klenbu? To je snad kousek věčnosti. Každý kámen má svojí tvář, svou podobu i své jméno. Obdobně jako v Českém ráji. Skoro.

6. DEN

Znáš kousek země, kde moře přechází v nebe a zase naopak? Já o jednom místě vím. Mys Saint-Mathieu.

Jeden z nejslavnějších, nejopěvovanějších a architektonicky nejzdařilejších majáků Bretaně je Phare de Saint-Mathieu. Nachází se v Pointe Saint-Mathieu v Plougonvelin, kousek od města Brest. Jeho výška je 37 metrů a světelný dosah až 55 kilometrů. Pokud se vám už zezdola nezamotá hlava a zdoláte 163 schodů budete odměněni nezapomenutelným výhledem na Atlantický oceán. Maják navázal na starodávné poslání mnichů ze sousedního kláštera svatého Matouše, kteří již od 6. století zapalovali ohně v železných koších, jako výstrahu lodím brázdícím tyto vody.

Tady, na přídí starého světa, jsme se ocitli docela sami. Žádní turisté, žádné davy. Prázdné parkoviště. Pouze dva námořníci, koukající ven z oken majáku. Střeží mořskou cestu k průplavu La Manche. Máme štěstí. Šíry oceán je jenom náš. Nasáváme ho plnými doušky. Dostává se nám pod kůži, hraje si s našimi myšlenkami. Mráz nám běhá po zádech. Ale není to větrem, který nafukuje naše větrovky do úctyhodných rozměrů, není to chladem, který nás donutí zapnout je až po krk. Zda je to pocitem nicotnosti, či fluidem vycházejícím ze starých ruin kláštera svatého Matouše, nebo pouze profouklou hlavou, nevím. Ale vím, že na Finistére, jak se tomuto konci světa říká, jen tak nezapomeneme.

Podívaná bez hranic, která se pojí jen s nebem, vesmírem, věčností...Cambrey, Cesta do Finistére 

Nezapomeneme ještě na jednu věc. Na přikrčené komůrky plné vybledlých fotek mariňáků z I. světové války. Staří, mladí, skoro děti. Zprava, zleva, vpředu, vzadu hledí na nás stovky očí, stovky lidských osudů. Uprostřed místnost s věčným ohněm, jako kenotaf na památku všem, kteří v různých válečných konfliktech padli za Francii. 

A "poplujeme" dál. Zakotvíme před zábavním parkem Oceanopolis v Brestu. Přichází to, v co jsme už nevěřili. Vedle nás parkují dvě Octavie bíle barvy. SPZ Praha.

Ohromná akvária plné slané vody. Žraloci proplouvající pod a nad tunely z korálů. Na skle přilepená mořská hvězdice evokuje v lidech kde co, ale hlavně příběh "Hledá se Nemo". Nejeden dětský prst se jí snaží sundat. Prckové jsou vynalézaví. Střídají různé techniky, jako je klepání na sklo, seškrabování, křičení, přesto žádná z možností neslaví úspěch. Že by byla umělá? Kluci přivolávají skleněný výtah. Není to ledajaký výtah. Sjíždíme s ním do akvária, kde tváři v tvář pozorujeme placaté rejnoky, záludné chobotnice, tisíce malinkatých rybiček, kterých jména neznám. Snad jedině Klaun. V poslední části zábavného parku je možné si na rybky a jiné potvory i sáhnout. Lukáš je odvážný za nás všechny. Docela hodnověrně tak může popsat lepkavý pocit, který mu zůstal na rukou, než nenavštívil WC.  

Opouštíme Brest a já v koutku své duše lituji, že neuvidíme ostrov Íle de Sein. Kluci by to už nedali. Tak možná příště nebo v dalším životě...

Dnes večer jsme pozvaní na návštěvu k našim hostitelům. Marie-Noelle a Pierre jsou přesní. Chvatně sdělují: "Jeďte za námi." 

Přesun z pláže je opravdu divoký. Máme co dělat, abychom stíhali modrému Peugeotu. Zatáčky a valy. Zatáčky a valy. Žaludek. Připomíná mi to cestu naším autobusem. Místní řidič je známy totiž tím, že pravidelně kontroluje ve zpětném zrcátku, komu je už špatně a komu ještě ne. Doslova proletíme branou rozlehlé usedlosti. Lidé sedící na zápraží nám mávají. To asi nebude náhoda. Pierre za jízdy stahuje okénko a něco křičí. Jo, už v tom máme jasno. Jeho maměnka. U kamenného kříže, který se lety, či staletími naklání k zemi zabočíme doprava. Záhony pečlivě zastřižených růží, barevně vydlážděná parkovací plocha, tak akorát pro heliport a dům jak jinak z kamene. 

 "Je to dům mého otce, dědy a pradědy," prozrazuje Pierre s hrdostí. "A ty vikýře, ty jsem dělal sám, takové máme v Bretani jenom my," směje se a s pýchou ukazuje na vlastnoruční dílo. "Petr help me?" chlapi popadnou ohromnou školní tabuli, na které je křídou napsaná dnešní nabídka vajec a mléka. Dovídáme se, že o farmu, která čítá asi 100 krav, několik čerstvých telátek a 6000 krůt se starají pouze oni dva. Spousta procesů je automatizovaná, přesto bez gumáků, dřiny a odpuštění si veškeré dovolené to nejde. Nemám ale pocit, že by jim to vadilo. Procházkou skrze hospodářství se dostáváme do prostor s obrovskou nerezovou bandaskou. Marie-Noelle svižně vyběhne po řebříku a naplní nám dvě pet lahve ještě teplým mlékem. Jednu na teď a druhou ráno do kafe. Pak přijde jejich dcera a zve nás dovnitř. Usedáme za tří metrový dubový stůl na tvrdé lavice s červenými podsedáky. Místnost má nižší strop s popraskanými hnědými trámy. U krbu visí měděná pánev o rozměru XXL. Nebo to není pánev? Pierre se potutelně usmívá: "Není ta Jane nějaká zvědavá?" Crépes od paní domu voní skvěle. Dcera ji pomáhá prostřít stůl: "Dáte si je s marmeládou, karamelem, znáte nutellu?" Neubráním se úsměvu: "Nutellu známe, ale ne ten karamel." Ta kombinace je fantastická. Do kluků to padá jako do sudu. Na svoje si přijde i pes Pipo, který u stolu nadšeně dovádí s dětmi. Nakonec je z toho přátelství jako trám. Časem si k nám přisedá budoucí manžel dcery. Svatba bude shodou okolností v sobotu. Od svatebních zvyků, přes děti, rodiny, práci do dvou hodin do rána se nám pusy nezavřou. Doprovod domů odmítáme. Vždyť máme navigaci, pokud tedy neusnula. Zatáčky a valy, zatáčky a valy.

V hlavě se mi rodí nápad, kupit si tak tady domek. Starý, kamenný, nejlépe, aby pamatoval minulé časy a plachetničku. Stejnou jakou měli Marie-Noelle a Pierre. Horší je, že kdo by se na ní plavil. Já tak maximálně ležící na dně s igelitkou po ruce nebo přivázaná o stožár. Ale co. Snít se musí. A já už vlastně spím. 

7. DEN

Snídáme čerstvé bagety, sušenou šunku a opravdu výtečné slané máslo. Tyto tři ingredience postačí na to, aby se naše chuťové pohárky krásně rozehrály. To bude teprve koncert na oběd. Od včera naložené maso v lednici je toho příslibem. Má to ovšem jednu vadu. Dřevěné uhlí. Někde předci musí být. Sláva. Našli jsme ho ve sklepě. Kromě něj tam byla hromada užitečných věcí jako kuželky, rakety na badminton a míče. Naši zvědavost ale dráždí velký mrazák, který stojí u vchodu do sklepa. Co tam může být? Pořád mrazí. Že by maso, ale proč? Předchozí hosté? Opatrně nadzvedneme těžký poklop. Krocan. Ale jaký! Jako tele.

Klapka podruhé. Dům mezi skalami - Castel Meur. Kamenný dům postavený mezi dvěma obrovskými, žulovými balvany v roce 1861. Pořád patří původní rodině.

Největším dobrem je žít podle přírody. Cicero

Tak tohle je válka s přírodou. Nebo souhra? Schoulený, tajemný, vymykající se všem tradičním postupům. "Maminko, ty bys tam chtěla bydlet, viď?" říká náš Lukášek a pusu má od ucha k uchu. Ten kluk má fakt pravdu. Doopravdy by mě zajímalo, jak to vypadá uvnitř. A co teprve když nastane bouře. Tady se musí všichni čerti ženit. Rovina, moře těsně pod okny, ostrá skaliska na kterých by si otevřel plechovku od sardinek. Vítr tady určitě předvádí pěkný fičák. Asi bych chtěla být u toho. V nejhorším bych se schovala pod postel. Dům je totiž obydlený. Když se zhruba po hodince vracíme z procházky zpátky kolem domu, stojí před ním zaparkované auto. Muž a žena vytahují z otevřeného kufru vozidla svoje zavazadla. To víte Francouzi. Ti toho mají. Totálně tím kazí focení hrstce Japonců. Nešťastníci. Zmateně pobíhají sem a tam se svými vychytávkami elektronického světa a snaží se polapit záběr. Zepředu, zprava, zleva. Povislé koutky úst dávají najevo jejich rozpoložení. Plně je chápu. Toho času než se sem prokopou, a pak tohle.

Cestou zpátky natrefíme na sběratele s velkým S. Už jsem viděla různé sbírky. Třeba sbírku známek, motýlů, pohledů, podtácků, ale sbírku obřích plyšových medvídků? To zatím fakt ne. Třeba to sbíral, aby ulovil dámu svého srdce. Přijdeš se podívat na medvídka? 

Odejít z Bretaně a nevyzkoušet věhlasné slávky by byl hřích. Přes městečko Lezardrieux jezdíme docela často, a tak máme v merku jednu restauraci u malého přístavu. Líbí se nám, že přes velká prosklená okna, lze sledovat moře. Usedáme až na třetí pokus. Poručíme si slávky na víně, slávky po Bretonsku a dva krát pizzu pro děti. 

A je to tady. Tváří se to luxusně. Jak to nejlépe opsat? Malé, kluzké, něco mezi hadem a červem. Dolu hrdlem kloužou ještě zlehka, ale žaludek říká kategoricky ne. Vyměňuji si talíř s manželem. Na tom víně, to bude na sto procent lepší. První sousto a mám v tom jasno. Myslím si, že jsem si měla dát pizzu.  

8. DEN

Krátce po deváté hodině ráno se už proplétáme uličkami Peeros-Guirec. Čím blíže k přístavu, tím více rušno. Auta, dospělí, děti smějící se či plačící. Velcí psi i malí oříšci. Rozteklá zmrzlina na kostkové dlažbě. Hošík čůrající za stromem. Ne, už nevydrží tu strašlivou frontu na WC, které by svou úrovní v klidu zapadlo mezi špinavé toalety v kdejakém metru. Neteče voda z kohoutku? Žádná starost, v moři je vody dost. A to doslova. Loď k ostrovům Les Sept Iles tak může vyrazit z prvního stanoviště. Při odlivu se totiž místa nástupu a výstupu na loď mění v závislosti na výšce hladiny. Mohou být od sebe vzdáleny až o několik desítek metrů. Bereme místo v přeplněné lodi a společně s prahnoucímí turisty vyrážíme. Čeká nás zhruba dvouhodinová plavba.

Les Sept-Iles je souostroví tvořeno sedmi ostrovy. Jsou nejstarší přírodní rezervací ve Francii. Hnízdí zde více než 23 000 párů mořských ptáků jako jsou papuchalkové, kormorání, rackové a další. V sousedství žije kolonie 30 tuleňů.

"Jak se jmenuje tenhle ptáček?" Lukášek prstem ukazuje na fotku v prospektu o zdejší fauně. Odvádím raději pozornost na ostrov Ile Tomé, který míjíme zprava. Kapitán lodi nepřetržitě informuje o všech ptácích letících, hnízdících, či rachtajících se ve vodě: "Kormoráni nalevo, tuleni napravo." Jako by píchnul do vosího hnízda. Všichni se v okamžiku přesouvají. Loď se začne nebezpečně naklánět na stranu. Nikomu to ovšem nevadí, fotí a natáčí na kameru tuleně, válející se na vyhřátých balvanech. Ale já mám pocit, že mi jde o život. Držím se pevně kovové tyče u sedadla až mi zrudnou záprstní kůstky. Zůstávám na původním místě a snažím se vyvažovat loď. Jediná, která mě chápe, je slečna držící se naproti. Také vyvažuje. S porozuměním se na sebe podíváme a hodíme očkem na ostatní, kteří mrhají našimi životy. Za naše úsilí jsme odměněné. Kapitán složitým manévrem natáčí loď i z druhé strany. Nakonec vidíme tuleně i zasněžený ostrov. Proč zasněžený? Je totiž hnízdištěm tisíců racků, kteří hlasitě chrání své teritorium, jednak křikem a jednak něčím, co by člověk nechtěl mít na čepici a už rozhodně ne pod ní. Tady bych ztroskotat tedy nechtěla. 

Jelikož už máme oceánu dneska opravdu dost a máme chuť zůstat nohama pevně na zemi je náš cíl naprosto jasný - farní dvorce.

Místy oprýskané, ošumělé, mechem zarostlé. Přesto skvostné, nadpozemské, lidmi udržované. To jsou farní dvorce. Nesmí chybět kostel obehnaný zdí s triumfálním vchodem na hřbitov, kalvárií a kostnicí. Typická je lidová tvořivost. Svatí vypadají jako obyčejní vesničané. Krása provedení byla výrazem lásky k Bohu, ale také projevem soutěživosti mezi vesnicemi. Nejvíce pozornosti si zaslouží farní dvorce v St. Thégonnec a v Pleyben.

Procházím vstupní branou farního dvorce v St. Thégonnec s pokorou a patřiční zvědavostí. Tváře Bretonců vyryté do kamene podle tváří zdejších vesničanů. Působí neuměle, lidsky ba až grotesktně. Interier kostela bere dech. Zdi jsou vykládané porcelánovými deštičkami s reliéfy andělů a svatých. Spousta zlata a barev. Sousoší kalvárie je tvořeno barevnými sochami z kamene v životní velikosti. Je to průvod svatých, kteří společně oplakávají Krista. 

Okenní vitráže s motivy tonoucích se námořníků, božích služebníků a medailony s Ježíšem, mě nedovolí odtrhnout zrak. Románská křtitelnice, lavice s intarzií a žádní turisté. Jenom já a duch věků. Historie mě tlačí k zemi. Usedám do lavice. Možná na místo ženy ze zdejší vesnice, modlící se za šťastný návrat syna, muže, či otce z dlouhé plavby od Islandu. Naposledy u východu otáčím tvář směrem k apsidě s oltářem. Prsty nořím do nasáklé školní houby v kropence se svatou vodou a přeji si... Ale to si nechám pro sebe. 

Čas neúprosně posouvá ručičky hodinek dopředu a na nás čeká už jenom jedna pamětihodnost - klášter L´abbaye de Beauport v Paimpol.

L´abbaye de Beauport založil v roce 1202 Alan Avaugour. Největší prosperitu zažil ve středověku, v 13. - 14. století a v 17. století. Po roce 1750 došlo k jeho významnému úpadku a roku 1790, po Velké francouzské revoluci, byl uzavřen. Přesto ho v současnosti navštíví až 50 000 návštěvníků ročně. Konají se zde různé tematické přednášky, dílny pro školy a koncerty.

Prohlídkový okruh začíná muzeem. Popisky u exponátů jsou psané pouze francouzsky, a tak něco překládám, a něco si domýšlím. "Huhů," zkoušíme ozvěnu v obrovitánském krbu, kterým by slezli i dva Santové najednou. Pak schůdkami nahoru a dolu, kolem středověkých nádob, ponad ruiny i po pod.  

Přes fragmenty gotických oken vidíme oceán. Snoubí se zde vše, co Bretaň nabízí. Mystičnost, spiritualita, malebnost a barevný kontrast. Modrá versus zelená. 

9. DEN

Řekni mi, co tě napadne, když řeknu Bretaň? Máme pár posledních minut, než přijede malý Peugoute modré barvy a proběhne rychlé rozloučení. Dnes je svatba a Marie-Noelle dosud nemá hotové vlasy. Co mě napadne?

Ještě jednou se sem vrátit. Ještě jednou vidět to magické moře, které dokáže dokonale přitáhnout nejen zrak ale i duši. Je jedno jestli u toho popíjíš cidr, nebo koukáš jenom tak do blba. Bretaň to je stav vnitřního pokoje, odevzdaní, nostalgie a víry. Bretaň tě nutí se zamyslet nad tvým životem a možná v něm něco i změnit. Třeba takový spisovatel Jules Verne, zde žil a psal. Dnes se mu ani nedivím, kde bral tolik fantazie. Přemýšlím. Asi taky začnu psát. Napíšu knihu o Bretani. Řeknu všem, že místo z jejích snů doopravdy existuje. Nebo raději ne. Ať Bretaň zůstane Bretaní. Krajem, kde k životu nepotřebuješ hodinky ale pouze slunce, jak pravil Pierre a čistý vzduch v plicích, jak pravil Jack Dowson. Bretaň je totiž jako Titanic. Za zvuků keltských rytmů předvádí svou majestátnost, půvab a bohatství. Ale není potopitelná.

Vrátím se tam jednou jako do domova. Bez vzpomínek. Bez nadějí. A odmítnu doprovod. Protože na překrásný vrak musím myslet stále znova, který viděl jsem strmět na přízračné skále uprostřed černých uklidněných vod. 

Po dvou hodinách jízdy autem překračujeme hranice mezi Bretaní a Normandií. Mizí všude přítomná bretaňská vlajka. K mému údivu se objevují dřevěné mlýny obsypané pečlivě osázenými truhlíky. Myslela jsem, že mlýny jsou spíš typické pro Nizozemí a Dánsko. Francouzi nic nenechají náhodě a tak před řadou domů se dají zakoupit mlýny v jejich zmenšené variantě. Na svěžích lukách se v hojném počtu pasou ovce, které se snaží skrz oplocení rozkousat reklamy na Tour de France. V dálce už vidíme náš další záchytný bod - opatství Saint Michel.

Hora sv. Michala je žulový, 80 metrů vysoký přílivový ostrov na pobřeží Normandie. Rozdíl v přílivu a odlivu je 15 km a ve výšce vodní hladiny až 14 metrů. Trvale zde žije 41 obyvatel. Tekuté písky kolem ostrova jsou velice zrádné. Moře se při přílivu vrací hodně rychle. Zdejší klášter je opravdu dechberoucí. Jeho počátky spadají do 8. století. Zachovalé hradby, krčící se domky s labyrintem uliček pod mohutnými zdmi nedobytného kláštera. Mraveniště turistů. To je Saint Michel.

Ukazatelé nás bez problémů dovedou na obří parkovací plochu. Máme teprve 10:00 hod dopoledne, no nezměrný počet zaparkovaných aut, nenavozuje příslib klidné rozjímavé procházky městem. K tomu všemu nás tlačí i čas. Využíváme tedy možnosti svést se místním autobusem. Zdarma. Služba je to velice oblíbená. Dobíháme jen tak tak. Dveře se zacvaknou (málem i s našim batohem) a jedeme. Nosy máme přilepené na čelním skle. Vidíme fakt dobře. Řidič rozpoznává naši češtinu a je zvědavý odkud jsme. Prahu zná. Nenuceně se s námi dává do řeči. Kromě osobního života nám stihne popsat i rozsah stavebních prací, které by měli skončit do dvou let. Saint Michel pak bude opět ostrov. Hráz, kterou zbudovali lidi, aby mohli na ostrov bosou nohou se vymkla kontrole. Nánosy z moře způsobily, že se hráz zanášela, až de facto zanikla a Saint Michel se stal součástí kontinentu. Dál se už nedovíme. Autobus zastavuje. Vystupujeme společně s řidičem. Mám pocit, že se s námi nemůže rozloučit, ale není tomu tak. Autobus je vymakaný. Má volanty na obou koncích, což v praxi znamení, že si řidič přesedne na opačný konec vozidla a nemusí se s autobusem otáčet. Nastartuje a odfrčí. Kdoví, jestli je řidič doceněn i jako průvodce. 

Rozhlížíme se kolem. Je odliv. Moře je pryč. A to pěkně daleko. Možná až několik desítek kilometrů. Odvážlivci se procházejí v tekutých píscích. Buď nečetli varovní cedule, že je to může vcucnout, nebo jim je to jedno. Být vcucnutý u Saint Michel asi není tak špatná smrt. Může tě taky porazit náklaďák, bagr nebo část lešení. Stavbaři se to tady jenom hemží.  

Z toho všeho se vynáří Saint Michel jako bájný Fénix z popele. Čeho všeho je lidstvo schopno. Napadají mě různé přívlastky jako vznešený, nedobytný, bohabojný ale také přeplněný a komerční. Obchod u obchodu. Kavárna u kavárny. Mraky suvenýrů, které se houpají na pokraji vkusu. Mírně zklamání se prodíráme davem za neustále kontroly, jestli neztrácíme děti. Něco jako na Karlově mostě.  

Bohužel se mi rozvazuje tkanička u bot. Způsobují tím totální kolaps. Cítím ty pohledy ze ze zhora i zdola. Kdopak to tam brzdí? Uf, povedlo se. Ohromná masa lidí se dává opět do pohybu. Stoupáme výš a výš. Stačí malá chvilka a stojíme. Není se čemu divit. To už je fronta na pokladnu do vnitřních prostor. Původní plán, který počítal s prohlídkou interiéru opatství, zavrhujeme. Volíme sestup bočnými uličkami. Génius loci se dostaví. Na hřbitově. Staré kamenné mohyly se místy shýbají až k zemi, mají svůj smutný půvab a zvláštní atmosféru umocněnou pohledem vzhůru na mohutné zdi Saint Michel.  

Všechny cesty vedou do Říma, ty naše do Paříže. Máme za sebou Normandii. Mírně zvlněnou pahorkatinu se známými místy jako Omaha Beach, Cean, Calvados. Tam někdy příště. Míjíme zahradu v Giverny a profrčíme Versailles, dlouhým širokým bulvárem na kterém se psali francouzské, potažmo evropské kulturní dějiny. Dále jen užší uličky a malé kruháky, větší kruháky a širší ulice. Víta nás Paříž.

Dvakrát projíždíme tou samou ulicí. Nejsme si úplně jistí. Navigace hlásí jasně. Zde. Zastavujeme na zákazu stání a vytáčíme číslo paní pronajímající. Zvedá. Obě mluvíme a litlle English a tak není divu, že rozhovor vázne. Záchytným bodem se stane hotel, před kterým stojíme. Ani ne 5 minut a my stoupáme výtahem do druhého patra. Paní majitelka nadává na kriminalitu a puch v garážích. Nechutná vůně zavane ještě jednou. Spojovací chodba k několika bytům. Nevětratelná. Na podlaze koberec nedefinovatelné barvy a vzoru. Občas to vylepšuje suchá vazba ve váze, či nakřivo pověšený obrázek na zdi. Kde jsme se to ocitli? Naříkám v duchu a smutním za Bretaní. Už nám zbývá se jenom modlit, aby ten byt byl obyvatelný. K mému úžasu apartmán vypadá přesně podle fotek na internetu. Čistý, moderní, plně vybavený. Bohu díky. Má to ovšem jeden háček, televize nefunguje. Hostitelka se tváři provinile a chrlí ze sebe několik důvodů, proč. No nic, živé obrázky si budeme muset nechat zdát. Při odchodu požaduje kauci 300 Eur. Je pryč. Zapínáme ventilátor a sedáme si kolem něj jak kolem vánočního stromku. Venku je 38° C.

Desatero jak přežít Paříž s dětmi při teplotě 38°C.

1. Sedět těsně u ventilátoru, samozřejmě ne tak, aby se vám do něj namotaly vlasy.
2. Nenechat děti neustále přepínat čudlíky na ventilátoru.
3. Nenechat je tomu se smát.
4. Koupat se v aquaparku s různými rasy a namít žádnou obavu, vždyť jsou to lidi jako my.
5. Procházet se kolem fontán a nechat se hezky pokropit, chodit do nich není nutné, už je tam plno.
6. Nestát frontu na Eiffelovku i tak uvidíte pouze plné fotány.
7. Nedovolit, aby měly děti hlad mezi třetí a pátou hodinou odpoledne, to se nikde nevaří.
8. Nepokoušet se s dětmi chodit za uměním, stejně jediné co je zaujme budou prsa manekýny nebo paní pokladní.
9. Nezkoušet zamykat lásku na mostu Pont des Arts, zámky jsou drahé, dnes už i nebezpečné (ani láska nevydrží všechno a most už vůbec ne, zábradlí obtěžkáno zámky skončilo v Seine).
10. Nechodit do Versailles v pondělí, mají zavřeno a fontány jsou spuštěné pouze o víkendu.

Když se nabažíme pohledu na ventilátor, odvážíme se jít ven. V batohu taháme zásobu pití a čistou vodu pro případ nouze. Zanedlouho zjišťujeme, že by se hodila i dezinfekce. Metro neoplývá čistotou. Voní to tam, no, po mandlích zrovna ne. Vystupujeme na Trocadéro. Kličkujeme mezi dotěrnými prodejci malých či větších Eiffelovek. Drží je v rukách ve svazích, podobně jako klíčník staré klíče. A pak to přijde. Eiffelovka.

Tato stará dáma pozoruhodných rozměrů a nestárnoucí krásy rozhodně stojí za návštěvu. Byla postavena pro Světovou výstavu v roce 1889. Původně zde měla stát pouze po dobu 20 let. Pro mnohé Pařížany byla trnem v oku. Mezi velké kritiky patřil i Alexander Dumas. Dnes ji ročně navštíví až 7 milionů návštěvníků.

Pořizujeme povinné foto. Já a Eiffelovka, my a Eiffelovka. Když jsme byli naposledy v Paříží cca před deseti lety byl vstup na trávníky pod Eiffelovkou zakázán. Nebyl to špatný nápad. Dnes je všechno jinak. Trávníky obsadila mládež. Z každého hloučku hraje jiná hudba a vane jiná vůně. Odpadkové koše nestíhají denní nátřesk, a tak se ke slovu dostává hmyz. S radostí si pochutnává na rozlité limonádě z povalující se lahve, či mastném papíru s logem Mac Donald. 

10. DEN

Tropy, tropy, tropy. Spíme při otevřeném okně za neustálého šumění ventilátoru. Ráno proběhne rychlá snídaně. Zásoby jsme nakoupili v těsné blízkosti, což je velice příjemné (hezká dlouhá ulice s restauracemi různých světových kuchyní a večerkami). Co si počít v tomto vedru? Odpověď je pochopitelná. Aquapark de Bulevard. Stačí nám 5 minut chůze a jsme tam. Po zakoupení lístků zjišťujeme, že mužská část naši výpravy nemá odpovídající plavky. Zachrání nás Decathlon. Vybavení potřebnou výbavou se vrháme vstříc novým zážitkům. Voda je příjemně teplá, to je dobrý začátek. Kluci zkoušejí všechny atrakce, kromě lana, kterým se přeručkujete na druhou stranu velkého bazénu. Stojí se na to dlouhotánská fronta, a pak taky nemusíme mít všechno. Po ochutnávce zdejších buřtů s kečupem pokračujeme v našem mokrém programu až do pozdního odpoledne. Večer máme jiné plány.  

Dnes je totiž v Paříží velký den. Jede se Finále Tour de France. "To u nás by bylo metro úplně narvané", znale podotýkám v poloprázdném vagónu během jízdy do centra dění. O, jak jsem se mýlila. Oni tam už všichni jsou. Ti nejrychlejší snad přišli už ráno. Mají s přehledem obsazenou první řadu. Sedí pohodlně na rozkládacích židličkách, po ruce mají piknikový koš a čerstvé vydání novin Le Figaro. Ostatní příchozí tvoří další tři-čtyři řady. Z páté řady už není vidět nic. Maximálně převelikou postavu Mimoně, která je součástí programu na The Avenue des Champs-Élysées. Lidstvo je ovšem vynalézavé a někteří jedinci všehoschopní. Sedí na střechách autobusových zastávek, visí na pouličním osvětlení, obsazují mobilní WC atd. My se také nevzdáváme. Procházíme davem za neustálého hledání volné mezírky. Z ničeho nič se ozvou hasičské sirény. Plechová brána se otevírá. Hlemýždím tempem vyjíždí ven hasičské auto za doprovodu pískajících kolemjdoucích. Auto se zastaví, hasiči vyskáčou na korbu vozidla a ...a mají výhled. My nejsme v hledání natolik úspěšní, tak proč v klidu nenakrmit desítky holubů v přilehlém parčíku. Sladký popcorn jim doopravdy chutná. Podle plného kornoutu tipuji, že to krmení Lukáše jen tak bavit nepřestane. Dáváme si zmrzlinu a odháníme osy, které na ní mají taky chuť.

Na Champs-Élysées to dále bublá jako v kotli. XXXL obrazovka snímá tah jezdců na Paříž. Dav šílí. Zpívá. Pohupuje se. Vše v rytmu sličných dam z alegorických vozů. Už projela mrkev, košík jablek či uzeniny z Coopu. Je to chvíle sponzorů a ti ji umí využít. Stánky se suvenýry jsou na každém kroku. Taky kupujeme kšiltovku Tour de France a pan táta ji hrdě nosí na zahrádce při louskání ořechů. Ve vzduchu slyšet hřmění stíhaček. Dokonale načasované. Přijíždí první cyklisté. Rychlost. Neuvěřitelná rychlost. Nikdy jsem netušila, že až takhle se dá jezdit na kole. Dav je semknutý, soudržný. Nálada je nakažlivá. Jsme jedno tělo a jeden duch.  

11. DEN

Versailles- zámek všech zámků ve stylu barokního klasicismu. Nelze vidět Paříž a zapomenout na Versailles. Ludvík XIV. - král slunce - nechal skromný lovecký zámeček během dvaceti let přebudovat k nepoznání. Stal se vzorem pro celou Evropu. Na jeho vzhledu se podepsal architekt Louis Le Vau a Jules Hardouin-Mansart, Le Notre jako zahradní architekt a Le Brun jako designer interiéru. Samotný zámek má velikost 680 metrů. Jeho údržba stála asi 25 % vládních příjmů Francie.

Vystupujeme z auta na poloprázdném parkovišti. Jakpak by ne. Teploměr ukazuje 38 °C. Vstupní brána do Versailles se leskne jako nový zlaťák. Rozpálené budovy zívají prázdnotou. Renovují. Zámecká střecha je přikryta bílou plachtou. Znemožňuje nám to udělat dobré foto. Tu bílou plachtu tam nechceme. Nedaří se. Opatrně napředujeme do areálu v rozehřátých sandálech v šlépějích králů. Oblečení se na nás čím dále více přilepuje a naše tváře mění barvu do ruda. Zachraňují nás zahradní rozstřikovače. Nakláníme se co nejblíže k okrasným záhonům rozkvětlých květin a pečlivě zastřiženým zimostrázům ve tvarů kuželů.

Mé dítě, můžete se stát velkým králem. Neberte si však ze mně vzor, co se týče mé záliby v budovách a ve válkách...Ludvík XIV. 

Když se nám naskytne pohled na rozlehlost zahrad je nám jasné, že pěšky to nepůjde. Volíme zápůjčku golfového autíčka na jednu hodinu. Už po prvních metrech víme, že jsme se rozhodli správně. Stříška vozítka nám poskytuje potřebný stín a je to bez nadsázky ohromná zábava. A to jsem ještě neřídila já. Míjíme stovky tvarovaných stromů, labyrint cest a cestiček, vesničku Marie Antoinetty, Neptunovu fontánu, nakonec i Malý a velký kanál.  

Fontány, i když není pondělí, nejsou v provozu. Při zpáteční cestě se ptáme kurpulentní policistky v malé nedýchatelné budce, proč ty fontány nefungují. Ochotně nám odpovídá, hoc její červené tváře napovídají, že to urputní nekončící vedro ji nedělá dobře: "Jsou zaplé pouze o víkendu." Aha.

Po odpoledním odpočinku v našem provizorním domově se odvažujeme vykouknout ven. Tentokrát použijeme jiný druh dopravy jako dosuď, a to tramvaj. Můžu popravdě říct, že na rozdíl od metra, je mnohem čistší. Vagony jsou nové, sedadla celočalouněná, úchyty ještě pořád drží a přes okna je dokonce i vidět ven. Chytáme místo a jedeme do moderní čtvrti Le Défanse.

Le Défanse je obchodní čtvrť se supermoderními budovami a mrakodrapy. Vrcholek, na kterém se dnes tyčí La Grande Arche se nazýval kdysi Kohoutí zpěv. Až do 19.století zde stál větrný mlýn. Dnes se zde nachází na 3 milióny m2 obchodních ploch a 600 000 m2 obytných ploch. V podzemí je 25 000 parkovacích míst pro 150 000 zaměstnanců a 20 000 stálých obyvatel. Ve čtvrti je přes 10.000 bytů a zhruba 2600 hotelových pokojů.

Když jsme tady byli posledně, tak to bylo mrtvé město. Teď je tady doopravdy rušno. Kromě kravaťáků s administrativních budov lze potkat i hromady turistů a přišlo mi, že snad i Pařížanů. Z tramvaje se v tom pařáku stěží dobelháme na schodiště Le Grande Arche a opět sedáme. Obrácené písmeno U nám nabízí nenahraditelný stín a výjimečný výhled. Lze dovidět až na Vítězný oblouk na Avenue des Champs-Élysées. Kolem nás lítá tucet holubů, což má jedinou výhodu. Lukášek se probral ze slunečního úžehu a snaží se je polapit.

Den zakončíme v restauraci Mac Donald, aby jsme doplnili tekutiny a potřebnou energii. 

12. DEN

Dnes vstáváme brzy. Dětem to nedělá problém. Poslouchají na slovo. Dokonce pomáhají balit potřebné věci, včetně pláštěnek, krému a svačiny. Kouzelné slůvko totiž zní: Disneyland.

Disneyland - zaslíbená země pro malé i velké o úctyhodných rozměrech 566,560 m2. Co určitě nelze Disneylandu upřít je jeho malebnost. Krásné domečky jako z plakátů, či ze starých fotek, rafinované detaily, úzké uličky a nablýskané nákupní pasáže. Řídí se ovšem heslem: Kdo si počká, ten se dočká. Tak hurá na to.

Venku se smráká, vrcholí horko a dusno. Krátce po osmé hodině už sedíme v autě. Snažíme se tím vyhnout případné dopravní zácpě na periferií. Jenom co vyjedeme, zjišťujeme, že dopravní zácpa je ohromná. Chválabohu, v opačném směru. Po deváté hodině už stojíme u pokladen.  

Fronty jsou, přesto to odsýpá docela rychle. Máme z toho dobrou náladu. Ta nás bohužel rychle přejde. Už na první atrakci ( vláček, který vás proveze celým parkem) čekáme přes půl hodiny. Je teplo a přihlašuje se žízeň. 

S ostatními atrakcemi to není lepší. Systém sice myslí na tzv. časenku, která vám přesně určí čas vstupu, to ovšem neznamená, že mezitím stihnete něco jiného. Na všechno se totiž čeká minimálně 30 minut. Autíčka, které klouže v kolejové dráze, jsme se dočkali až po hodině čekání. No, chce to pevné nervy, zásobu pití a kšiltovku. Ještě jedno důležité upozornění. I na návštěvu WC si vyhraďte potřebný čas, aby vás to pak nemrzelo.  

Jedna věc však nemá chybu. Projížďka v otáčivém vozítku v domě Baze Rakeťáka - postavičky z filmu Toy Story. Jedeme po kolejích, v ruce držíme laserovou zbraň a míříme na barevné blikající body. Pokud jsme ve střelbě úspěšní, připočítají se nám výherní body. Nevím, kde se stala chyba ale končím jako poslední. Z prohry si nic nedělám a potažmo ani z toho, že dvě třetiny cesty jsem mačkala na vozítku nesprávný čudlík, což mělo za následek, že jsme s Tomášem byli otočení v opačném směru jízdy, no prostě jsme koukali na naše sousedy. No, co je na tom.

13. DEN

Je něco kolem desáté hodiny dopoledne a my už trpělivé stojíme frontu na vstupenky do Musée d´Orsay.

Musée d´Orsay bylo otevřeno při příležitosti světové výstavy v roce 1900. Nahradilo budovu nádraží, která zde fungovala po dobu 40 let. Návštěvníky láká především obsáhlou sbírkou impresionistů.

Vybrala jsem ho jenom proto, že je umístěné v budově bývalého železničního nádraží. Domnívala jsem se, že by to kluky mohlo zaujmout. Nezaujalo. Van Gogha protrpěli a Maneta proletěli. Ještě, že někdo vynalezl lavičky. Odpočinkové zóny se tak staly tichým společníkem, převážně mužů s pobíhajícími dětmi kolem vystavených soch, bohužel ne nerozbitných. A tak silnější pohlaví s neklidným výrazem pozoruje posouvání ručiček na obrovitánském ciferníků původních železničních hodin, zatím co něžné pohlaví vzdychá nad božským uměním několika géniů. Takhle spravedlivě je to v životě rozdělený.

Krátce po poledni se ploužíme nábřežím bukinistů a obdivujeme tradičnost, historii a malebnost tohoto místa. Stánky tmavozelené barvy plné starých knížek, litografií, nostalgických pohlednic, zašlých novin mají magnetickou moc neustále přitahovat naše pohledy, dělat bezpočet zastávek a prodlužovat naše výletnictví směrem k Notre Dame.

Notre Dame lze považovat za jeden z nejkrásnějších příkladů francouzské gotiky. Jeho výstavba trvala 182 let. Je schopna pojmout až 9000 osob. Už při prvním pohledu nám oči spočinou na třech portálech - portál Sv. Panny Marie, portál Posledního soudu, portál Sv. Anny. Nad portály je vystavena galerie králů s 28 sochami králů Izraele a Judska. Skvostem interiéru je obrovské rozetové okno o průměru 13 metrů.

Ale co, vždyť nikam nespěcháme. Notre Dame nám dozajista neuteče. Vlastně ani nemůže. Masa člověčiny lačnící překročit práh svatostánku a na vlastní oči uzřít vrchol středověkého stavitelství ji to nedovolí. Stavím se, že pokud to jejich tělesné schránky dovolí, vybelhají po 378 schodech do věže a budou hledat ducha zvoníka Quasimoda. 

14. DEN

Dnes naše výprava po klidné či neklidné Francii končí. V půl deváté přichází paní majitelka. Pečlivě zkontroluje, jestli je v bytě všechno při starém. Stěžuje si na nekončící teplo a vrací nám kauci 300 Eur. Svezeme se výtahem do garáží, stěží narveme kufry do auta (zdá se, že máme o jeden navíc) a vyjedeme na periférií. Dopravní zácpa je opět v opačném směru. Každým metrem ven z Paříže se zvyšuje naše naděje, že nás nic podobného nečeká. Přežijeme bez úhony. Loučíme se s Paříží a míříme dopředu. Už jenom doufáme, že doma nebudeme potřebovat ventilátor.